Pláňata jsou nejnovějším románem Petry Dvořákové, autorky která se nebojí psát o těžkých tématech. Tak tomu bylo například v románu Vrány nebo Zahrada. Pláňata jsou oproti nim méně dramatická. Vyprávějí příběh o rodině, která zdaleka není ideální, ale přece jen funguje. Sledujeme při tom přelomové období od poloviny 80. let až do devadesátek.
Hlavními postavami jsou dcery Pavlína a Jana, otec Jiří, matka Alena a její rodiče. Ti všichni společně žijí na vesnici v domě, který se rozpadá a který se postupně snaží opravovat.
Příběh vypráví především Pavlína, ale je zde taky řádka kapitol psaných z pohledu Aleny nebo Jiřího.
Román se odehrává mezi lety 1985 – 1995. Pavlína je na začátku příběhu v druhé třídě, Jana je o něco starší. Sledujeme tak jejich dětství až po dobu, kdy už jsou na prahu dospělosti. Kapitoly jsou rozděleny podle let a ročních období a autorka v nich popisuje příhody, ke kterým v rodině došlo.
Pláňata jako děti rostoucí bez opory
Rodina sice jakž takž funguje, ale není to žádná výhra. Matka, nespokojená s vlastním životem, se dohaduje s babičkou, křičí na dcery, když udělají něco jinak, než chce a manželovi vyčítá (oprávněně) alkohol. Ten omlouvá sám sebe tím, že jiní chlapi jsou ještě horší, on přece svou ženu aspoň nebije. Je to tedy přehlídka vztahů, které mají daleko k láskyplnému prostředí.
Období 80. a 90. let není vykresleno moc podrobně, což je podle mě škoda. Pokud jste tu dobu zažili, tak ve vás tenhle román asi nostalgii nevyvolá. Hezky popsaný je ale třeba zájezd rodičů na nákupy do Rakouska, také to, jaké měli od změny režimu očekávání a jaké zažili rozčarování, nebo si připomenete šití podle modelů z Burdy.
Přišlo mi, že si autorka nechává spoustu věcí pro sebe. Nedozvíme se, kde se příběh odehrává, kolik je sestrám let, ani jakou školu Jana studuje. Asi to byl záměr, jak nechat příběh trochu tajemný a nepopsaný do detailu, ale na mě pak působil trochu jako na vodě.
“Lidi si budou myslet, že se u nás někdo pověsil,” vyšiluje ale mamka. “A ty nejseš normální, táhni okamžitě domů, tam si to vyřídíme,” šťouchne do mě.
Závěr knihy mě pak překvapil a to rovnou dvakrát. Poprvé protože mi nejde do hlavy, že by se takto někdo zachoval a podruhé svou podobností s jinou populární knihou.
Abych ale román jen nekritizovala. Kniha se mi velmi dobře četla. Petra Dvořáková umí psát tak, abyste otáčeli stránku za stránkou a byli zvědaví, co bude dál. Pokud bych jim měla přirovnat k některé z předchozích knih, tak by to byla Dědina.
Líbilo se mi to střídání vypravěčů a možnost nahlédnout na rodinu z pohledu dítěte i jeho rodičů. Myslím, že autorka umí dobře “přepínat” mezi postavami a každá z nich je něčím specifická a to promítá i do jejího vyprávění. Překvapilo mě to, že se v knize objevil i motiv zneužívání. Není to hlavní linka příběhu, ale zůstala mi v hlavě.
Knihu bych doporučila k přečtení čtenářům, kteří mají rádi příběhy o rodinných dramatech a fanouškům Petry Dvořákové. Nečekejte ale takový silný dojem, který zanechaly Vrány nebo Zahrada.
Ukázku z knihy si můžete přečíst zde.
Moje hodnocení: 4/5
Knihu vydalo nakladatelství Host v roce 2023.
Tato recenze byla napsána ve spolupráci s KNIHCENTRUM.cz.
Jak se vám Pláňata líbila? A kterou knihu Petry Dvořákové považujete za tu nejlepší? Napište mi do komentářů.
