Vila na Sadové je vyniká tím, že čtenáři jsou předkládány rovnou dva příběhy, které spolu souvisejí. Spojuje je právě vila v Ostravě, ale probíhají v jiných časových obdobích a s diametrálně odlišnými hlavními postavami. Pokud vás baví detektivky a rádi byste nahlédli i do historie Ostravy, je určená přesně pro vás.
Ta hlavní dějová linka se odehrává v současnosti a hrdinkou je padesátnice Roberta, po ostravsku jen krátce Bo. Případně Babina, jak ji oslovují kolegové a která se živí jako realitní makléřka.
Za sebou má minulost tajné agentky, která plnila úkoly pro vládu. Jejími nejbližšími jsou kromě dcery a vnuka i spolubydlící Honzik a především její šéf přezdívaný Řída a IT génius František. Ti ji pomáhají řešit případ související s vilou na Sadové skrývající umělecká díla v hodnotě několika milionů EUR.
Šest dní naplněných akcí
Děj se odehrává během šesti dní, které jsou, po pozvolném úvodu, naplněné akcí. Realitní kancelář, kterou Bo vlastní společně s Řídou, má vilu na Sadové a v nabídce několik let a čas od času se objeví zájemce o koupi, kterého ale vzápětí odradí její cena. Když se ale pojednou objeví více kupců za sebou, přičemž ten poslední upoutá pozornost Bo a navíc dojde ke zvláštní nehodě, která měla Bo vystrašit, začnou se věci zamotávat.
Bo totiž dohání její minulost, kdy byla společně s Řídou součástí jednotky, která v Bosně plnila tajný úkol. Jednomu z tehdejších bosenských zločinců se kdysi podařilo utéct spravedlnosti a nyní si chce vyřizovat účty.
Zpočátku jsou do této záležitosti zataženi jak Bo, tak i Řída, ale ten pak z děje „vypadne“ a vše zůstává jen na Bo, která v některých případech opravdu připomíná kočku s devíti životy (jak o sobě ostatně sama mluví) a zvládá věci, které by byly myslím problém i pro mladší ročníky. Mě je sympatické to, že přestože je to takový James Bond v sukni, zůstává lidská a řeší tak základní věci (které ale asi v jejím věku už jsou naléhavější), jako je potřeba jít se vyčurat, když jste do sebe ráno nalili několik káv.
Zápisky v deníku Johanna Proskeho
Druhý příběh je zachycen v deníku, který si píše Johann Proske. Jeho zápisky začínají v září 1941, kdy cítí potřebu sdílet alespoň v deníku myšlenky, které jej tíží a nemůže se s nimi často svěřit ani své dceři Stelle. Johann je vdovec těsně před šedesátkou, který se, aniž by to kdy zamýšlel, účastní odboje proti fašismu.
Na počátku přitom stojí snaha pomoci židovské rodině Kubiczkových před pronásledováním a deportací. Kubiczkovi se přes rok ukrývají v krytu vily, která jim dříve patřila, ale potom se ji rozhodnou opustit a pokusí se utéct. O jejich osudu už se pak nedozvídáme, stejně jako není jasné, jak dopadli další lidé, kterým Johann se Stellou pomohli v průběhu následujících dvou let.
Oni sami přitom tiše předpokládají, že jejich přátelé zahynuli. Poslední poznámky v deníku jsou pak ze září roku 1943 a od současnosti, kdy Bo vilu prodává, je tak dělí více než 70 let. Jsem ráda, že deník skončil právě v roce 1943 a nesledovali jsme Johannův osud dále, protože v průběhu čtení knihy mi tato postava přirostla k srdci a bála jsem se, jak by dopadl po skončení války.
Je mi jasné, že by Johann byl v roce 1945 pronásledován jako kolaborant a asi by ani nedostal příležitost dokázat opak. Po celou dobu války pracoval v kanceláři starosty jako první úředník a ostatní si o něm kvůli Stellině svatbě s Udem, který byl loajálním k říši, pravděpodobně mysleli, že spolupracoval s gestapem.
O dalším životě Stelly se v knize dozvíme v závěru, kdy dojde k vyjasnění některých spojitostí a je zde zmíněno i to, že zažila deportaci z Ostravy. Svoji situaci pak popisuje takto: „Pro ně (rozuměj manželova rodina z Německa) jsem byla ta coura z Čech a pro Čechy zase špinavá Němka.“
Jak to spolu ladí dohromady
Kniha má téměř 500 stran a je členěna do krátkých kapitol, které mají cca 4 strany. Každá kapitolka začíná příběhem týkajícím se Bo a teprve po ní následuje část deníkových zápisů Johanna Proskeho. V textu je každá část oddělena vizuálně jiným typem písma a také jazykem.
Zatímco Johannovy zápisy jsou psány opravdu staromódní češtinou, část týkající se Bo je psána běžnou češtinou, do které se ale vkrádají výrazy, které se používají jen tady v Moravskoslezském kraji. Docela by mě zajímalo, jak se text čte někomu z Čech nebo Moravy. Pro mě, která ty výrazy zná a i je používá, byly občas trochu rušivé. Asi proto, že v knihách čekám spíše tu spisovnou češtinu.
Bo po ostravsku…
Nejedná se přitom v žádném případě o nějakou přehnanou snahu, aby text působil jako od Ostravaka Ostravskiho, ale i tak… Tady je část textu, kde jsou krásně vidět ty „naše“ výrazy.
„Máte tam rychlost?“ zastaví se na chvíli a čeká, co odpovím. „Ne, ale mám tam tašku a další věci,“ hrnu se do auta pro bebechy. „Sedněte si za volant a držte kola rovně!“ přikazuje paní odtahovka. Mi nezbývá než poslechnout.“
Kromě jazyka bych ráda zmínila i „zeměpisné“ reálie. Jak píšu v tomto příspěvku, nejsem znalec Ostravy a tak mi názvy ulic moc neříkají a kdyby se příběh odehrával v Praze, je to pro mě zhruba stejný zážitek. Věřím, ale že pro člověka znalého Ostravy bude zajímavé přečíst si příběh, který se odehrává v kulisách, které zná, protože si jej dokáže lépe představit.
Na druhou stranu – tím, že nebydlím od Ostravy tak daleko, je pro mě maličko těžší uvěřit, že by se tady takový příběh, myslím ten hlavní týkající se Bo, skutečně stal. Ale v okamžiku kdy by byl zasazen někam do severských zemí, přišlo by mi to asi úplně normální :-).
Moje hodnocení: 4/5
Jedná se o affiliate odkaz. Pokud jeho prostřednictvím nakoupíte, obdržím provizi, ale bez dalších nákladů pro vás.
Knihu vydalo nakladatelství Fragment v roce 2015.
