Kniha Probudím se na Šibuji byla nominována na Magnesii Literu 2019 v kategorii Objev roku a nakonec ji i získala. Knižní debut Anny Cimy vyniká jednak tím, že se v knize prolínají celkem tři příběhy odehrávající se v Japonsku a Praze a také je možné ji zařadit do magického realismu.
Motiv Japonska o kterém se dočteme v anotaci mě zajímal, ale trochu rozpačitá jsem byla z myšlenky, že se v románu prolíná příběh sedmnáctiletého mladšího já hlavní hrdinky Jany, která se ocitne na Šibuji, jedné ze čtvrtí Tokia, zatímco čtyřiadvacetiletá “reálná” Jana studuje v Praze japanologii na Karlovce.
Měla jsem pochybnosti jestli mi ten příběh bude dávat smysl a nějaké to potkávání se v časoprostoru se mi zpočátku moc nezdálo. Hlavně proto, že aby opravdu správně fungovalo, musí být příběh důkladně promyšlen, což někdy bývá Achillova pata podobných nápadů. Byla jsem proto velmi zvědavá, jestli budou oba příběhy nakonec dávat dohromady smysl.
Magický realismus a tři příběhy
Tyto moje obavy byly ale úplně zbytečné. Kromě těch dvou výše uvedených dějových linek je v knize navíc ještě jedna další. Ta se týká příběhu Milenci, který napsal fiktivní japonský spisovatel Kijomaru Kawašita. Hlavní postava Jana Kupková s pomocí doktoranda Viktora Klímy jej překládá do češtiny v rámci zpracování své magisterské práce.
A všechny tyto tři linky se spolu hezky prolínají a navzájem do sebe zapadají, takže na konci nezůstane žádný otevřený konec. Musím říct, že takto promyšlený děj jsem nečekala. Možná jen v závěru je to spojení všech příběhů trošku kostrbaté, ale pořád dává smysl.
Také se mi velmi líbí to, že díky těmto třem příběhům máme možnost číst tři odlišné styly románu. Hlavní vyprávění nám představí studentku Janu, její rodinu a kamarády. Obsahuje i vztahovou rovinu, týkající se Jany a Viktora, mezi kterými se z počáteční vzájemné antipatie vytvoří v průběhu společné práce na překladu vztah.
Jeho vyústění pak graduje v závěru knihy. Samotná Jana je jako intelektuálka se zájmem o Japonsko trochu mimoň. To mi na ní bylo nakonec sympatické, i když nad některými výroky jsem trošku zvedala obočí.
Časová smyčka a poetika
Vedlejší dějová linka se odehrává v Tokiu, kde sedmnáctiletá Jana, toho času na turistickém výletu v Japonsku, zůstane uvězněná ve čtvrti Šibuja a přestože se snaží z ní dostat a odjet domů, později dojde k poznání, proč tam je a v jaké “formě”. Má pak možnost studovat japonštinu a sledovat dennodenní život Japonců a dokonce do nich i zasáhne ve snaze jim pomoci. I tady se odehrává příběh dvou mladých lidí a Jana sleduje jejich vztah. Mě osobně se líbily i popisy míst, kam Jana zabloudí a přiblížily mi život v Tokiu.
Pro mě suverénně nejhezčí částí knihy je pak ale překlad knihy Milenci. Tak jak ji Jana postupně s Viktorem překládá a zjišťuje si krok za krokem informace o jejím autorovi, tak se i čtenář dozvídá o tragickém milostném příběhu, který se odehrál na začátku dvacátého století. Ten příběh mě vzal za srdce a připomněl mi svým stylem a spojením s Japonskem vzdáleně román Gejša od Arthura Goldena.
Co mě pobavilo, jsou znalosti autorky o prostředí fakulty a to jak popisuje zájemce o studium a samotné studenty japanologie. Podle jejího popisu je ke studiu v hojné míře přivádí anime, manga a nebo romány Haruki Murakamiho 🙂 Mě tedy asi naopak dovede ke knihám “Murakáče”, protože jsem ještě žádný nečetla a jsem teď na ně zvědavá. Probudím se na Šibuji může ale každopádně každému jen doporučit.
Ukázku z knihy si můžete přečíst na tomto odkazu.
Moje hodnocení: 5/5
Jedná se o affiliate odkaz. Pokud jeho prostřednictvím nakoupíte, obdržím provizi, ale bez dalších nákladů pro vás.
Knihu vydalo Nakladatelství Paseka s. r. o. v roce 2018.
2 comments
Taky se mi ta knížka moc líbila, ale od Murakamiho nic podobného nečekej. Japonští autoři píšou úplně jinak, málo slovy popíšou mnoho. I když Murakami píše hodně v tom západním stylu, to je pravda… 🙂 a ten autor v knize nebyl fiktivní, mám takový pocit…
Spolecenstvo.blogspot.com
Dobré vědět 🙂 zatím jsem se k němu nedostala, takže to nemůžu posoudit.
To jestli byl nebo nebyl fiktivní si popravdě netroufnu soudit. Snažila jsem se dohledat, jestli skutečně existoval, ale nenarazila jsem na žádný zdroj a pouze v nějakém rozhovoru/článku o A. Cina jsem se dočetla, že byl fiktivní. Ale můžu se mýlit 🙂