Přiznávám, že k přečtení knihy Poslední aristokratka mě přivedla především zvědavost jaká tato kniha je, když na její motiv natočil režisér Jiří Vejdělek film, který šel v říjnu 2019 do kin. Kniha ale vyšla již v roce 2012 a mezi čtenáři si získala příznivce.
Celá série o aristokratce Marii zahrnuje celkem šest knih přičemž poslední z nich vyšla v roce 2022.
Tou poslední aristokratkou je devatenáctiletá Mary Kostka alias Marie III. Kostková z Kostky, dcera Františka Antonína hraběte Kostky z Kostky, potomka českých šlechticů, kteří odešli do Spojených států amerických.
V devadesátých letech, po pádu komunistického režimu a navrácení zámku se František společně s manželkou Vivien a dcerou vydá zpátky do Česka, aby společně splnili svou povinnost a pohřbili své předky v rodinné hrobce.
„Na pohřbení v rodinné hrobce u nás čeká celkem dvanáct Kostků z Kostky, kteří zemřeli v exilu – urny s jejich popelem zabírají skoro polovinu knihovny. S výjimkou psychopatů a masových vrahů jsme nejspíš jediní Američané, kteří mají v bytě kolumbárium.“
Na zámku je pak očekává trojice zaměstnanců – kastelán Josef, kuchařka paní Tichá a údržbář/zahradník pan Krása, kteří jsou tedy opravdu svérázní a svému zaměstnavateli připravují svým jednáním kolikrát horké chvilky. Tyto dvě trojice na sebe tedy narazí a ve svých každodenních činnostech se spolu střetávají.
Hlavním cílem Františka z Kostky, jako chudého šlechtice, je pak sehnat dostatek peněz, kterých se mu, jako zchudlému šlechtici a navrátilci, nedostává. O cestě ke splnění tohoto cíle pak román pojednává.
Příjemný humor, který pohladí
Poslední aristokratka je humoristický román. Nic víc, ani míň. V Aristokratce se nejedná ani o velkou love story, ani o drama a autor vás ani nezatíží hlubokými historickými souvislostmi. Naopak je ale vidět, že autor, povoláním kastelán na zámku Milotice, ví o fungování takového objektu své. Stejně jako o kastelánech a návštěvnících, které ten románový kastelán nazývá muflony, kteří v sezóně pořád ruší jeho klid a které by bylo preventivně lepší do zámku vůbec nepouštět, aby se kvůli nim nezačal rozpadat.
„Podle paní Tiché návštěvníka zajímá jenom to, kde jsou záchody a jestli se za ně platí.“
Když jsem knihu četla, přišel mi na mysl Jirotkův Saturnin. Podobně jako on, i Poslední aristokratka je vyprávěním, ve kterém nechybí vtipy a bláznivé příhody, kterým se člověk musí začít smát. Jedná se o typ humoru, který vychází z reálných situací, které sami známe, nebo si alespoň dokážeme představit, že je takto někdo prožívá a pak je celkem suše glosuje.
Co mi ale vadilo, bylo opakování stejného typu vtipu, kdy je popsána situace, která může působit dvojsmyslně a následně je v závorce upřesněna. Poprvé, dobrý, když to bylo podruhé, OK opakujeme se a potřetí už to člověka nebaví.
Poslední aristokratka je psaná formou deníkových zápisků Marie a současně obsahuje i dopisy, které píše svému příteli. Knihu bych doporučila každému, kdo hledá odpočinkové čtení, u kterého se chce hlavně pobavit. Od knih Patrika Hartla, které jsou pro mě taky oddechovkou, se ale liší tím, že se nezabývá žádnými mezilidskými vztahy. Je to jednoduše sled vtipných situací, které ale nejsou prvoplánové ani hloupé.
Z tohoto důvodu knihu hodnotím jako 5/5, ale současně vím, že další knihy ze série už číst nebudu. Příběh není tak zajímavý, abych potřebovala vědět, co bude dál a ani si nemyslím, že by se dále nějakým způsobem rozvíjel. Stejně tak vtipy budou pravděpodobně založeny na podobných situacích, takže za mě stačí jednou a dost.
Moje hodnocení: 5/5
Jedná se o affiliate odkaz. Pokud jeho prostřednictvím nakoupíte, obdržím provizi, ale bez dalších nákladů pro vás.
Knihu vydalo nakladatelství Druhé město v roce 2012.
