Žítkovskými bohyněmi si Kateřina Tučková před lety získala srdce mnoha čtenářů. Po románu Vyhnání Gerty Schnirch se i v tomto nechala inspirovat událostmi a příběhy oblastí jižní Moravy. Tentokrát z oblasti Bílých Karpat poblíž Uherského Brodu. Zde žily po staletí ženy znalé použití bylin a zaříkávání – bohyně. Osud k nim ale nikdy nebyl shovívavý.
Román Žítkovské bohyně vyšel již v roce 2012 a tenkrát vzbudil vlnu zaslouženého zájmu. Neotřelé téma doplněné výborným stylem psaní knize vyneslo autorce několik tuzemských ocenění.
Hlavní hrdinkou je Dora Idesová, vystudovaná etnografka. Ta pracuje na svém vědeckém pojednání o žítkovských bohyních. Její zájem spustí zmínka, na kterou narazí v archivu StB. Zjistí, že teta Surmena, která ji vychovávala, byla považována za vnitřního nepřítele režimu.
Dora, která je poslední z rodu bohyní, žije sama, je jí přes čtyřicet let a občas stráví noc s náhodnou známostí. O víkendech se stará o svého postiženého bratra Jakoubka, se kterým jezdí na Žítkovou do chalupy, ve které vyrostli.
Prolínání časových rovin
Zatímco Dora žije v současnosti (resp. jedná se o období konce 90. let), její zájem se týká především Surmeny. Ta se narodila na počátku 20. století a my se postupně dozvídáme o jejím tragickém osudu, do kterého zasáhla 2. světová válka a především pak nástup komunismu.
Za druhé světové války měla existence bohyní podpořit propagandu o výjimečnosti německého národa. Pro komunistický režim pak byly bohyně nebezpečnými osobami, protože podkopávaly státní zřízení. Autorka střídá vyprávění se smyšlenými záznamy StB a Gestapa z archivů. Ty mohou čtenáře buď bavit (můj případ), nebo naopak odradit.
Zajímavým je samozřejmě i samotné téma bohování. Díky vyprávění je možné si udělat trochu obrázek o tom, co obnášelo a s čím bohyně lidem pomáhaly, nebo naopak škodily. Autorka použila jména skutečných osob (např. Idesová, Fuksena, Pagáčena) a zmiňuje i faráře Josefa Hofera, který na Kopanicích působil, viz článek zde. Přestože pak příběh působí velmi realisticky, je fiktivní.
V knize je zmíněno několik bohyní a myslím, že by nebylo na škodu, pokud by kniha obsahovala přehled jejich jmen a rodinných vazeb. Musím se přiznat, že jsem se v nich při čtení trochu ztrácela a musela přemýšlet, kdo byl čí dcerou apod.
Knihu Žítkovské bohyně bych doporučila těm čtenářům, kterým se líbila kniha Bílá Voda. V obou knihách používá autorka podobný přístup, kdy se ze současnosti ohlíží zpátky do minulosti a vyprávění se prolíná s různými dobovými zprávami a dokumenty. Stejně tak je patrné, že spisovatelka musela věnovat mnoho času zkoumáním různých historických pramenů, což se odráží na výsledku.
Ukázku z knihy si můžete přečíst zde.
Moje hodnocení: 5/5
Jedná se o affiliate odkaz. Pokud jeho prostřednictvím nakoupíte, obdržím provizi, ale bez dalších nákladů pro vás.
Knihu vydalo nakladatelství Host v roce 2012.